Pankrác, Nusle, Krč

2. kapitola - Školy

Do první třídy jsem v roce 1952 nastoupila do školy, která je naproti našemu domu, kam už chodila moje o pět let starší sestra. Moc dlouho jsme si tam nepobyly, protože "Sověti" požádali o vyklizení školy pro své žáky, neboť jim budova patřila. Z internetu jsem se dozvěděla:

"Za zmínku stojí zejména budovy "Ruského gymnázia" postavené za přispění prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka pro potomky ruských exulantů po roce 1918."

Po válce se škola přejmenovala na Sovětskou a podle ní byla přejmenována i ulice. O školu projevila zájem sovětská strana údajně proto, aby tam soustředila potomky emigrantů a měla tak o nich větší přehled. Skutečně tam svážela školními autobusy děti odevšad možně, ale byli i tací ruští emigranti, kteří své děti dali do školy francouzské, jako se stalo mojí kolegyni v práci, Rusce, vystudované na Francouzské škole, vdané za Řeka a po 68. roce emigrující do Francie, později do Kanady.

Škola je velký komplex, mimo učeben, šaten a velké tělocvičny, kde se pořádaly oslavy Jolky, byla zde umístěna kuchyň s jídelnou, byt školníka, ubytovací zařízení (nevím, zda se již v padesátých toto zařízení nazývalo - kolej) a velkým hřištěm. Pamatuji si, že když se škola vyklízela, loučili se zde ubytovaní studenti venku dlouho do noci, nechtělo se jim, ale museli.

Škola si zahrála ve filmu režiséra Ivo Nováka, Maratón v roli válečného lazaretu ve dnech povstání Prahy. Na filmování jsem se tehdy dívala z okna.

 

Já jsem přešla do provizorního pavilonu vedle školy v Táborské ulici, Na Paloučku, moje sestra dochodila Hanusovu školu (Hanusovka) v Křesomyslově ulici v Nuslích.

V polovině 3. třídy jsem byla rodiči převelena do školy v ulici Na Pankráci, u kostelíčka. Tato se tehdy nazývala 95. osmiletá střední škola, ve které jsem už setrvala až do konce povinné školní docházky.Vzhledem k tomu, že se po válce narodilo hodně dětí, byli žáci v jednotlivých třídách ve skupinách s označením A až F. Samozřejmostí bylo, že se vyučovalo na dvě směny. Nevím co by tomu řekli nynější páni učitelé ....

Se školou se tehdy chodilo hromadně na 1. máje do průvodu, na lampionové průvody na oslavu VŘSR a také do biografu na válečné filmy. Někdy jsem celý film prožila se zacpanýma ušima a s hlavou pod opěradlem sedícího přede mnou. Byla jsem útlocitná a introvertní dívka, a některé scény bych snad nepřežila. Nakonec, zůstalo mi to do dneška. Chodilo se i do divadla, na výchovné koncerty, ale i na koncerty s lidovými tanci, na úrovni estrád. Na těch jsem nejvíc trpěla, příšerně mě to nebavilo a toužila jsem po konci. Zato v divadle byla legrace, chodili jsme na hry, které byly v té době v kurzu a jelikož se děti neumí přetvařovat, tak např. když se chudák Meresjev plazil z jednoho konce jeviště na druhý, hekal u toho a skučel, tak se děti mohly potrhat smíchy. Loutková představení mě děsila svými velkými loutkami, kterých se jsem bála, loutky měly strašidelné obličeje. Výchovné koncerty mě sice taky nebavily, ale daly se vydržet.

Školu jsem v osmičce zakončila nácvikem skladby starších děvčat s červenými míčky na Spartakiádu a posléze vystoupením na Strahově. Ačkoliv jsem byla v čele tribun a filmovalo nás dost kamer, nikdy jsem se nikde nenašla a to mě mrzí. Z vystoupení nemám ani fotografii. Tehdy jsem to děsně prožívala a nácvik mě bavil. Naší (osmě?) to opravdu šlo moc dobře, byly jsme všude chválené a proto ta první řada :-)

Tahle škola, v ulici směrem k dnešnímu Centrotexu, zůstala jako jediná původní stavba, ostatní zástavba v tomto prostoru byla nahrazena novou výstavbou. Za školou se nacházela velká pankrácká tělocvična a hřiště. V tělocvičně se pořádaly různé akce, sama mám fotografii z maškarního reje, kde jsem se svojí kamarádkou za muchomůrku a jindy v kroji za selku.

Škola U kostelíčka

Historické foto školy ze sbírky Pavla T.

A ještě jeden pohled na školu a kostelíček z 30.5.1961, jak je uvedeno na razítku pohlednice.