Jdi na obsah Jdi na menu
 


​Tenkrát jsem viděl hořet nebe

28. 5. 2015

 

Ráno 6.ledna 1961 bylo stejné, jako každé ráno žáka 3. třídy. Vstal jsem a po ledabylé přípravě jsem šel do školy v ulici Sdružení, kam jsem to měl necelé tři minuty. Bylo ještě šero a mrzlo.

Třídu jsme měli v 1. patře s výhledem na Reitknechtku, což byly takové pláně na periferii Prahy.Pod Rajtknechtkou bylo údolí Botiče s Michlí, Záběhlicemi a Hostivaří, kde už se Praha rozpouštěla v polích a začínal venkov.

Naše třídní učitelka byla v lázních a my měli suplování. První hodina proběhla normálně.O přestávce mezi první a druhou hodinou se rozšířila zpráva, že hoří Michelská plynárna. Z oken naší třídy nebylo vidět nic, tak jsme šli o patro výše. Tam byli u oken starší žáci a my se na výhled prodírali dost obtížně. Nakonec jsem se přece jenom prodral do první řady a viděl jsem, jak kopule jednoho z plynojemů na určitém místě do kalného rána žhne. Přestávka končila a my museli zpět do naší třídy o patro níže.

 Druhá vyučovací hodina začala, jako by se nic nedělo. Asi po půl hodině, krátce před půl desátou se ozval školní rozhlas s výzvou k evakuaci školy. Učení jsme nechali v lavicích, oblékli jsme se a celá škola se organizovaně začala přesunovat k Moderně, kolem kina Libuše a ještě štěrkovou ulicí Hvězdovou se zamrzlými loužemi a lemovanou ohradami, k Rasovně a dál na Kavčí hory na stráň přivrácenou k Vltavě tak, abychom byli chráněni před případným výbuchem plynojemu.5. ledna byl zaznamenán únik plynu na teleskopickém plynojemu plynárny v Michli. 6. ledna ráno bylo započato s opravou. Když opraváři odešli,žhavé okuje po sváření, které zapadly do nějaké mezery, postupně zapálily nečistoty na klobouku plynojemu a začínající požár pomalu prohořel stropem plynojemu, který v tu dobu obsahoval 150 000 krychlových metrů svítiplynu. Naštěstí pod střechou byla nádrž na olej pro hydrauliku plynojemu, tedy oheň se nedostal přímo k vysoce třaskavému svítiplynu a nedošlo k okamžitému výbuchu, který by srovnal se zemí značnou část Prahy.

Hasiči, kteří se v hojném počtu sjeli požár likvidovat, byli bezradní, neboť neměli ani zkušenosti, ani techniku k zásahu. Zatím, co ve výšce 84metrů hořel klobouk plynojemu o průměru přes 50 metrů, odčerpávali zaměstnanci plynárny plyn z plynojemu do jiných zásobníků a potrubní sítě ve městě a hasiči chladili blízké budovy a organizovali evakuaci obyvatel přilehlé části Prahy.

Protože naše škola byla od plynárny vzdušnou čarou něco přes 300 metrů, octli jsme se evakuovaní po desáté dopoledne na Kavčích horách v takovém dolíku nad Bráníkem. Hráli jsme nějaké hry, jedli sušenky, ale hlavně očekávali ten výbuch plynojemu s nadějí, že zdemoluje školu včetně učebnic a my budeme mít bene.

Okolo poledne najednou zpoza horizontu vyrazil k nebi ohnivý sloup , vzduchem to zahučelo a nebe se pokrylo hořícími oblaky, které pluly na vše strany a vysoko nad našimi hlavami hořely. Taková předpremiéra apokalypsy. Naštěstí u těch hořících oblak zůstalo a premiéra konce světa se nekonala.

Hasiči, kromě chlazení okolních budov a hlavně vedlejšího plynojemu, vzdáleného od požáru pár desítek metrů, nemohli dělat vůbec nic. Sice byly činěny pokusy uhasit oheň bombardováním ohniska požáru pytli cementu a písku z vrtulníků, které přistávaly na hřišti Viktorie Nusle někde poblíž nynějších Arkád, kde byly nakládány pytle z blízké stavby sídliště Pankrác a odkud vrtulníky startovaly nad hořící plynojem, ale shazování pytlů bylo neúčinné a navíc ohrožovalo zasahující hasiče. Přesto vrtulníky létaly až do uhašení požáru. Okolo poledne se propadla střech plynojemu a k nebi vylétlo zbylých 100 000 kubíků svítiplynu a vzplanulo dvousetmetrovou fakulí přímo k nebi. Bylo to prudké zahoření, ale nebyl to výbuch. Uniklý plyn se ve výšce rozplynul a vyhořel. K nebi trčela troska plynojemu asi o polovině původní výšky, ze které šlehaly plameny, živené 150 tunami hydraulického oleje, který hořel v zásobníku pod plynojemem. Hasiči, navzdory bombardování pytli s cementem, prorazili do boků stěn plynojemu otvory a začali plynojem plnit hasební pěnou. Pomalu začali dostávat požár pod kontrolu a okolo 18té hodiny byl požár prakticky zlikvidován.

Za nějakou dobu po výronu plynu jsme byli shromážděni k návratu. Přes horizont se valil sloup černého dýmu a my uzavírali sázky, zda to škola vydržela. Bohužel, vydržela. Ve školní jídelně jsme okolo třetí hodiny dostali pozdní oběd a rychle jsme prchali na stráně Reitknechtky co nejblíže k požáru. Ten již pomalu dohasínal. Hasiči prali pod tlakem pěnu dírami do zbytku plynojemu, shůry na ně z vrtulníků shazovali pytle s cementem a k nebi se valil masivní sloup mastného černého kouře. Z ohně sálalo takové teplo, že jsme toho mrazivého 6. ledna, seděli a leželi na trávě a zírali jsme na tu spoušť. A mohla být daleko větší. Kdyby to vybuchlo, nebyla by ani naše škola, ani naše domy, kde jsme bydleli, nebyla by podstatná část Prahy a možná bychom nebyli ani my.

No, zaplať Pán Bůh, nevybuchlo to.